Záchranář, prezident Slovenského Červeného kříže a garant projektu Krajina zachráncov. Působí na Katedře urgentní medicíny Lékařské fakulty Slovenské zdravotnické univerzity. Pana Dobiáše jsme trochu vyzpovídali, byl velmi ochotný a milý. Jsme rádi, že si na nás našel čas.
1. Práci záchranáře často vnímáme spíš jako poslání než povolání. Jste mezi prvními, kdo zasahuje a zachraňuje životy. Čím si Vás urgentní medicína získala?
Urgentní medicína se dělí na nemocniční a přednemocniční. Tu přednemocniční vykonává záchranná zdravotní služba. Po 22 letech práce v nemocnici jsem měl pocit mírného vyhoření a zastavení odborného růstu, a tak jsem se v roce 1998 od nemocnice odstřihl. Práce v terénu je odlišná charakterem i filozofií. V nemocnici mám k dispozici kolegy všech specializací, kompletní přístrojové a laboratorní vybavení, světlo, teplo, čistotu. V terénu mám dva zdravotnické záchranáře a vybavení omezené prostorem sanitky a časem. Nemoci jsou stejné, ale u neznámého pacienta musím začít od nuly. Zjistit jeho základní životní funkce a okamžitě se rozhodnout, zda můžu zjišťovat a vyšetřovat dál, nebo ihned začít řešit akutní selhávání některé životní funkce. Musím velmi rychle a sám, bez kolegů a přístrojů, určit aspoň předběžnou diagnózu a začít léčit. Záchranáři mi pomáhají měřením tlaku, tepu, glykemie, teploty, vyšetřením EKG, zajištěním žíly a podáváním léků, případně znehybňují poraněné končetiny a ukládají pacienta na transportní prostředky. Musím usoudit, co je hlavní diagnóza, a podle toho se rozhodnout, která nemocnice je nejvhodnější. Zároveň pacientovi vysvětluji, co s ním děláme a proč, komunikuji s příbuznými, uklidňuji, povzbuzuji, poučuji. Někdy je potřeba držet v odstupu příliš aktivní nebo agresivní svědky či psy. Na to všechno je vždy málo informací a času. Cestou do nemocnice doplňujeme léčbu i údaje o pacientovi a snažíme se, aby na tom byl při příjmu do nemocnice lépe než na začátku.
2. Stojíte i za skvělou mobilní aplikací „První pomoc“, která pomáhá široké veřejnosti poskytnout první pomoc. Jak se aplikaci daří? Stahují si ji Slováci a používají ji? Jak je na tom u nás běžný člověk se znalostmi poskytování první pomoci?
Aplikace je populární, má téměř 50 000 stažení, lidé si na ni zvykají. Nenahradí kurz první pomoci, ale pokud jeden svědek pomoc poskytuje, druhý může podle aplikace zkontrolovat, zda bylo uděláno vše potřebné. Součástí je i automatické volání na tísňovou linku. Je k dispozici zdarma. Poskytování první pomoci laiky ale stále není charakteristikou průměrného Slováka. Pořád se vymlouváme na strach, že ublížíme, na nepříjemné pocity při pohledu na krev a na záchranku. Vždyť jsem zavolal, ať přijedou. Ale než přijedeme, může být pozdě. Průměrný dojezdový čas je 10 minut, ale po 5 minutách zastavení krevního oběhu bez laického oživování je mozek nenávratně mrtvý.
3. Michal Kubovčík, který pomáhá projektu „Krajina zachráncov“, vyjádřil myšlenku, která se nám velmi líbí: „Jsem divadelník a MUDr. Viliam Dobiáš je pro mě Shakespeare první pomoci.“ Cítíte se tak? ☺
Je to lichotivé od člověka, který už v životě přečetl a naučil se nazpaměť spoustu textů, ale spíš si připadám jako apoštol, který chodí mezi lidmi a šíří poselství o první pomoci jako o doktríně, kterou bychom měli všichni přijmout za svou a řídit se jejími principy v každodenním životě. Protože neštěstí chodí po lidech — ne po cizích, ale po blízkých, v rodině a u přátel. Život nezachraňujeme cizím lidem, ale lidem z našeho nejbližšího okolí. Spolu s Miškem Kubovčíkem a dalšími stojíme za videi na YouTube pod názvem SEPRP – Sedliacka prvá pomoc.
4. Jakou obuv používáte při práci záchranáře v terénu?
Zásadně používám trekovou obuv, šněrovací boty nad kotníky, v zimě s tepelnou vložkou. I když nejčastěji chodíme do domácností, jsou i výjezdy, kde je potřeba přeskakovat příkopy a potůčky nebo chodit po čerstvé oranici a v lese. Stačí nehoda na železničním náspu — šplhat se s pacientem ve 45stupňovém úhlu bez pevné obuvi je skoro jistá pracovní neschopnost; riziko vypadnutí z nosítek hrozí i pacientovi. Podobně při nehodě auta, které je jen 50 m od cesty v lese, na cestu je převýšení 30 m, právě nasněžilo pár centimetrů sněhu a pod ním je schovaný led.
5. Zažil jste už výjezd, při kterém Vám Vaše boty dopomohly k záchraně života?
Kvalitní obuv je ještě důležitější než uniforma. Samozřejmě že reflexní pruhy uniformy jsou důležité, ale pevná kvalitní obuv může zachránit zdraví a možná i život mně — a pak já můžu zachraňovat životy. Zažil jsem situace, kdy jsem celou silou držel sebevraha na hraně mostu ve výšce, a ačkoli hasiči a policisté přiběhli rychle, ty okamžiky se mi zdály dost dlouhé. Nebýt kvalitní obuvi, nevím, jestli bychom nespadli dolů oba, nebo jestli bych ho v rámci sebeobrany nepustil. Šplhal jsem na sloup vysokého napětí ke zmatenému narkomanovi, kterému bylo potřeba podat léky, a nebyl čas čekat na hasičskou plošinu vzdálenou hodinu jízdy. Lézt na vysoký strom v zahradě k oběšenci se v sandálech také nedá. Takže na obuvi nešetřím, kupuji si ji sám bez ohledu na příspěvek zaměstnavatele a zásadně od renomovaných výrobců. Moje boty do kostela nejsou tak zvučné značky jako ty pracovní. :-)
Získali jsme pro vás pohled profesionálního záchranáře na to, jak důležitá je obuv při výkonu jeho práce. Jsme rádi, že pan Dobiáš projevil zájem o otestování našich bot, modelu Tiezo mid S2. O tom, jak se mu v našich botách pracuje, přineseme víc informací v jiném článku. ;)
Pokud byste měli zájem dozvědět se víc o poskytování první pomoci, doporučujeme vám novou knihu pana Dobiáše s názvem 5P – První pomoc pro pokročilé poskytovatele.